Prolog: U ohniště

Zhluboka se nadechl kouře a pomalu ho vydechl. Jeho tvář byla z větší části zahalena tlustou starou kapucí. Všude okolo něj byla jen černočerná tma. Matná záře z dýmky nám nedovolovala spatřit rysy jeho obličeje.

Představil se nám jako bard, ale nikdo z nás nevěřil, že jím skutečně je. Jeho hlas byl hluboký a drsný. Měli jsme podezření, že putoval v tom strašidelném lese sám.

Nicméně nám nabídl, že nám poví příběh, pokud mu dáme něco k jídlu a necháme jej ohřát u ohně. Souhlasili jsme, především proto, aby nemusel cestovat tím chladným, temným lesem. Pohodlně jsme se uložili kolem ohně. Zbraně jsme však měli ponechané na dosah ruky, kdyby se objevil jakýkoli náznak nebezpečí. Vyčkávali jsme, než bard začne vyprávět svůj příbeh.

Odložil svou dýmku, otevřel ústa a započal své vyprávění. Jeho tichý hluboký hlas se nesl ledovou nocí.

Kapitola 1: Počátek

První příběh, který vám řeknu, je o těch, jimž říkáme bohové. Poslouchejte pozorně, protože toto je pravdivý příběh.

Dávno, v časech před myšlenkou, existoval prasvět, ve kterém bylo všechno tvoření pomíchané. Nebylo s čím tento prasvět srovnat, byl malý a velký, tmavý a jasný, všechno a nic.

Před mnoha a mnoha lety začal prasvět růst a začaly se v něm vytvářet dvě síly. Jak rostly, vyvinulo se v nich vědomí a osobnost. Rozdělily se na světlo a tmu. Světlo se stalo ženou a bylo nazváno Einhasad. Tma se stala mužem a tento byl nazván Gran Kain. Tyto dvě bytosti stály na počátku světa, jak ho známe dnes.

Einhasad a Gran Kain spojili své síly, aby unikli z prasvěta. Při jejich úniku se prasvět roztříštil na několik částí. Některé vzlétly a stalo se z nich nebe, některé spadly a stala se z nich země. Mezi nebem a zemí další části vytvořily vodu a půdu.

Duch celého prasvěta, nazývaný Ether, byl také rozstříštěn. Na světě tak vzniklo mnoho druhů zvířat a rostlin. Z Etheru vznikly také Bytosti zrodu, mezi nimiž nejvýznamnější byli Obři. Tito byli známí jako Moudří díky jejich obrovské ineligenci. Svou věrnost přislíbili Einhasad a Gran Kainovi, protože to oni stvořili jejich život a svět. Einhasad a Gran Kain byli spokojeni a jmenovali Obry pány všech živých bytostí. To bylo před smrtí a tehdy existoval pravý ráj.

Einhasad a Gran Kain zplodili společně mnoho božských potomků. Prvních pět se stalo vládci světa. Nejstarší dcera, Shilen, se stala bohyní vody. Nejstarší syn, Paagrio, ovládal oheň a druhá dcera, Maphr, ovládla zemi. Druhý syn, Sayha, se stal pánem větru. Pro nejmladší dceru, Evu, již nezůstal živel, který by mohla ovládnout, a tak stvořila umění – básně a hudbu. Zatímco jiní bohové byli zaneprázdněni svými povinnostmi, Eva psala básně a skládala hudbu. A tak začal věk a na zemi nebylo žádné místo, o kterém by bohové nevěděli.

Kapitola 2: Stvoření ras

Einhasad byla bohyní tvoření a k tomuto používala svého ducha. Její děti pak použily svou vlastní moc pro stvoření těchto forem života:

Shilen vštípila ducha vody do první formy, která byla vytvořena. Tak vznikla rasa elfů.

Paagrio vštípil ducha ohně do druhé formy, která byla vytvořena. Tak vznikla rasa orků.

Maphr vštípila ducha země do třetí formy, která byla vytvořena. Tak vznikla rasa trpaslíků.

Sayha vštípil ducha větru do čtvrté formy, která byla vytvořena. Tak vznikla rasa arteianů.

Gran Kain byl bůh ničení. Když viděl práci Einhasad, začal na její dílo žárlit. Napodobil tedy Einhasad a vytvořil formu k obrazu svému. Poté šel za Shilen, svou nejstarší dcerou, a žádal ji, aby formě vštípila ducha vody. Shilen byla velice překvapená a řekla mu: „Otče, proč to chceš udělat? Einhasad, má matka, je bohyní tvoření. Prosím, nezabývej se věcmi, které ti nepřísluší. Stvoření, které dostane život od boha ničení, způsobi jedině pohromu.“

Ale Gran Kain se jen tak nevzdal. Po dlouhé době přesvědčování získal Shilenin souhlas.

„Udělám to tedy. Ovšem ducha vody jsem již dala matce, tudíž tobě mohu nabídnout pouze to, co zbylo,“ řekla a dala Grain Kainovi ducha špinavých a nečistých vod. Gran Kain s radostí přijal.

Nicméně Grain Kain cítil, že jeden duch pro jeho stvoření nestačí. A proto šel za Paagriem, svým nejstarším synem. Stejně jako Shilen i Paagrio varoval svého otce. Však nemohl odmítnout jeho přání a proto mu daroval ducha umírajícího ohně. Gran Kain s radostí přijal.

Maphr se slzami v očích otce také varovala, ale po jeho naléhání mu dala ducha neplodné a znečištěné země. Sayha, když na něj přišla řada, dal otci ducha divokého a nezkrotného větru.

Když Gran Kain získal všechny duchy, spokojen křičel: „Podívejte se na bytosti, které já stvořím! Podívejte se na ty, kteří dostali ducha vody, ohně, země a větru! Budou silnější a chytřejší než Obři! Ovládnou celý svět!“

Gran Kain s pýchou křičel k celému světu a poté vštípil duchy do své formy. Výsledek byl katastrofální. Jeho potomci byli slabí, hloupí, lstiví a zbabělí. Všichni bohové Kainovým výtvorem pohrdali. Aby Kain překonal své hanebné selhání, opustil své potomky a na nějaký čas se ukryl před zraky ostatních. Tak byli stvořeni lidé.

Rasa elfů byla moudrá a dokázala používat magii. Nebyli však tak moudří jako Obři a proto je Obři nechali pracovat v politice a magickém umění.

Rasa orků byla silná. Měli nevyčerpatelnou sílu těla, ale i sílu vůle. Nebyli však tak mocní jako Obři. Ti nechali orky zabývat se válečným uměním.

Rasa trpaslíků byla zručná. Trpaslíci byli dobří stavitelé, šikovní matematici a vynikající řemeslníci. Obři jim proto dovolili pracovat ve výrobě a bankovnictví.

Okřídlená rasa arteianů byla ovládána zvídavostí a především nade vše milovala svobodu. Obři si chtěli podrobit létající rasu, avšak když připravili arteiana o jeho svobodu, rychle zeslábl a zemřel. Obři byli smutní ze svého skutku, a proto nechali arteiany volně létat. Ti jim na oplátku nosili informace z celého světa.

Lidé nedokázali udělat nic dobře a tak se stali otroky obrů. Dělali všechnu špinavou práci. Život lidí nebyl o nic lepší než život zvířat.

Kapitola 3: Válka bohů

Gran Kain byl nepřemožitelný bůh. Udělal však velkou chybu, když svedl Shilen, svou nejstarší dceru. Dokázali svůj poměr utajit před Einhasad jen do doby, než Shilen otěhotněla. Když to Einhasad zjistila, strašně se rozzuřila. Svrhla svou dceru z pozice bohyně vody a rozhodla se ji vyhnat z kontinentu. Gran Kain se k dceři obrátil zády a tak musela Shilen čelit svému strašlivému osudu sama.

Opuštěná a těhotná Shilen uprchla na východ. Hluboko v srdci Temného lesa porodila, sužována ukrutnými bolestmi, proklínajíc Einhasad a Gran Kaina. Z jejích dětí, poznamenaných matčiným zoufalstvím a hněvem naplněnými kletbami, se stali démoni. Nejsilnější a nejstrašlivější z nich byli draci.

Šest draků přislo na svět. Šest mocných příšer zrozených k pomstě šesti bohům. Shilen byla naplněna hněvem k Einhasad, protože ji odvrhla a vyhnala, a ke Gran Kainovi za to, že ji svedl a opustil. Spojila sílu svých dětí a vytvořila armádu, která ji měla pomstít.

Nejsilnější draci měli stát v čele armády stvořené za účelem zabití bohů. Doslechla se to i Aulakria, dračice světla, a se smutkem v očích řekla:

„Matko, ty nevíš, co děláš. To opravdu chceš navždy zničit bohy? Opravdu chceš, aby tvůj otec, matka a sourozenci padli na zem zbroceni vlastní krví?“

Shilen však nedbala na Aulakriina slova.

Nakonec armáda démonů napadla palác, ve kterém žili bohové, a strašlivý boj začal. Šest draků zničilo vše, co v paláci bylo. Dokonce i bohové byli vystrašení neuvěřitelnou mocí draků. Boj byl předlouhý a zdálo se, jako by se ani neměl dočkat konce. Nicméně, jestliže by válka nepřestala, svět by zanikl a s ním i všechny živé bytosti.

Mnoho božích bojovníků a démonů bylo zabito. Každý den přišla bouře, hromy a blesky, to když se obě armády střetly. Obři a jiné živé bytosti země se třásli a s hrůzou sledovali boj na obloze.

Zuřivá bitva pokračovala několik let, až nakonec začala jedna ze stran získávat převahu. I přes četná a často vážná poranění měli Einhasad a Gran Kain větší moc a pobili většinu démonů.

Draci stále bojovali, ačkoli utrpěli těžká zranění. Jejich únava však byla stále zjevnější. Po nějakém čase se zdálo, jako by válka skončila zničením Shileniny armády. Nakonec draci roztáhli svá křídla a dali se na útěk. Zbývající démoni se k nim přidali. Bohové chtěli pobít prchající armádu, ale jejich rány byly tak vážné, že pouze přihlíželi jejímu ústupu.

Shilen nemohla vydržet svůj smutek, když viděla vlastní děti jedno po druhém umírat a prohrávat válku. Stvořila proto Podsvětí, ukryla se v něm a stala se jeho vládkyní.

Kapitola 4: Povodeň

Po Shilenině svržení zdědila trůn vodní bohyně Eva. Ta byla vždy trochu bázlivá a plachá, ale poté, co byla svědkem hrůz, které postihly její starší sestru a poté, co přišla válka, strach ji úplně přemohl. Aby se vyhnula obrovské odpovědnosti, která na ni připadla, vytvořila si Eva úkryt na dně jezera a v něm se schovala.

Bez bohyně vody, která by nad nimi dohlížela, se vodní duchové pohybovali zmateně a bezcílně. Někde tekla voda proudy a tvořila velké močály, jinde voda netekla vůbec a tvořila pouště. Velká část kontinentu byla zaplavena, naopak v oceánech se začaly objevovat ostrůvky. Na některých místech pršelo dnem i nocí až do doby, než byly pod vodou i špičky hor.

Když zůstal některý kousek země bez vody, stovky přeživších bytostí se k němu hrnuly, jen aby si zachránily život. Na takových místech však vládl nepředstavitelný zmatek. Všechny bytosti, ať už ty, které chodily po souši, či ty, které pluly oceány, trpěly. Nakonec se Obři jako zastupitelé všeho živého obrátili na bohy s prosbou o pomoc.

Einhasad a Grian Kain hledali všude na kontinentu, až konečně našli jezero, ve kterém byla Eva ukryta.

„Evo, podívej, co se stalo kvůli tvému strachu ze zodpovědnosti! Zničila jsi rovnováhu na tomto kontinentu, kterou jsme vytvořili s velkým úsilím. Nebudu mít s tebou slitování, pokud mě neuposlechneš! Musíš zaujmout místo, které ti bylo přisouzeno!“ Einhasad byla tak rozčílená, že její oči plály jasným plamenem.

Kvůli záplavám se mnoho obrů, zvířat a jiných bytostí uchýlilo do podsvětí k bohyni Shilen, což vyvolávalo v Einhasad závist a obavy. Eva, třesoucí se strachem, se nakonec podvolila příkazům své matky. Když konečně převzala vládu nad vodním živlem, pohromy ustaly. Ovšem škody již byly napáchány a zdálo se nemožné obnovit zničený kontinent.

Kapitola 5: Vzpoura obrů

Grain Kain ukázal svou hloupost tím, že stvořil tak podřadnou rasu, jako byli lidé. Navíc kvůli jeho lascivním skutkům a Einhasadině žárlivosti bylo stvořeno podsvětí, z kterého vzešlo mnoho démonů. A završila to slabost a neschopnost Evy, kvůli které byl kontinent téměř zničen. Semínko pochybností začalo klíčit v mysli Obrů. Takovýmto bohům jsme slíbili věrnost?

Obři si mohli dělat, co chtěli. Podle potřeby se mohli pohybovat v božském paláci. Dokázali použít kouzlo k tomu, aby zvedli ostrov do vzduchu a mohli žít jako bohové na nebesích. Uměli si prodloužit život, až byli nesmrtelní téměř jako bohové. Obři si začali myslet že jejich síla je stejná jako ta božská. I přes svou velkou moudrost se stali arogantními. A tak se Obři rozhodli stát se bohy.

Začali experimentovat s živými bytostmi a zkoušeli stvořit novou formu života. Obři nazvali kouzla umožňující konání takových zázraků „věda“.

Opojení vlastní moci začali vytvářet armádu, která měla sloužit k boji proti bohům, nehledíce na neúspěch Shilen, šesti draků – jejích dětí a mnohých dalších démonů.

Bohové to viděli a byli rozzuřeni. Einhasad, která jediná měla právo tvořit, oněměla hněvem. Přísahala, že zničí všechny Obry a s nimi i kontinent a celý svět. Grain Kain ji prosil, aby zůstala klidná.

„Tak, jako ty jsi matka tvoření,“ řekl, „já jsem bůh ničení. Sama víš, čím jsem musel projít a co jsem způsobil, když jsem prahnul po tvé úloze.

To já potrestám Obry za jejich aroganci. Jestliže pořád chceš zničit svět, budu proti tobě bojovat vším, co mám,“ Grain Kain nechtěl dovolit zničení kontinentu za žádnou cenu a Einhasad byla velice uražena kvůli tomu, že jí překazil její plány. Nicméně oba byli stejně silní a proto nemohla nic udělat.

Einhasad nakonec ustoupila. Aby potrestala Obry, rozhodla se, že si půjčí Gran Kainovo kladivo – známé jako Kladivo zoufalství. Kvůli jeho nesmírné ničivé síle ho ani Gran Kain ještě nikdy nepoužil. Einhasad zvedla v zuřivosti Kladivo vysoko nad hlavu a svrhla ho do středu města Obrů.

Kapitola 6: Konec věků

Až když začaly z nebe padat rudé plameny, uvědomili si Obři, že udělali velkou chybu. Proto spojili své síly ve snaze odvrátit zuřivé poselství Einhasadino, ničivé Kladivo zoufalství. Avšak i s jejich vskutku obří sílou se jim podařilo změnit směr kladiva jenom nepatrně, a to stále sestupovalo na zem.

Jediný jeho úder zničil největší město světa. Bezpočet Obrů a příslušníků jiných národů zaniklo v jediném okamžiku. V zemi zůstal obrovský kráter a ohromné vodní vlny se přehnaly přes pevninu. Když to všechno skončilo, téměř všichni Obři byli mrtví.

Ve snaze vyhnout se Einhasadinu hněvu utekli někteří Obři na východ. Jejich cesta se téměř shodovala s tou, kterou se kdysi vydala Shilen. Avšak Einhasad Obry nepřestávala lovit a jednoho po druhém je spalovala blesky, které používala místo šípů. Zbylí Obři se třesouce strachy začali modlit ke Gran Kainovi.

„Gran Kaine, Gran Kaine! Už jsme si uvědomili svou chybu. Jenom ty můžeš zastavit zlost a šílenství, který se zmocnily Einhasad. Nenech nás vyvraždit! Nás, kteří jsme byli zrozeni na stejném místě jako ty, kteří jsme nejmoudřejší a nejsilnější stvoření na zemi!“

Gran Kaina se najednou zmocnila veliká lítost nad těmito ubohými stvořeními a pochopil, že Obři už trpěli dostatečně za svoje opovážlivé chování. Vzal proto nejhlubší vody jižních moří a zatarasil Einhasad cestu.

Einhasad byla zlostí bez sebe. „Co to má znamenat?! Kdo se opovažuje postavit se mi do cesty? Evo, má milovaná dcero, okamžitě odstraň vodu, která mi brání v cestě, jinak se připrav čelit stejnému osudu jako tvá starší sestra!“

Eva se bála Einhasad a proto okamžitě vrátila vodu zpět do moře. Einhasad pokračovala v lovení Obrů, zabíjejíc jednoho za druhým. Obři začali opět žadonit u Gran Kaina o pomoc.“

Gran Kaine! Ty, jenž jsi nejmocnější z bohů! Einhasad nás nepřestává lovit, rozhodla se nás všechny vyhubit! Vyzýváme tě – měj, prosím, slitování a zachraň nás!“

Gran Kain zvedl zemi, na které Obři stáli. Vysoký sráz znemožnil Einhasad lov a ona hlasitě zvolala: „Maphr, má milovaná dcero! Kdo se to opovažuje protivit se mi? Okamžitě vrať tu zem zpátky dolů, jinak tě potká osud tvé sestry!“

Vystrašená z těchto slov, pokusila se Maphr vrátit zem dolů. Ale Gran Kain ji zastavil.

„Proč to už konečně nevzdáš, Einhasad? Celá země zná tvůj hněv a obává se ho. Moudří, ale bláhoví Obři pocítili svou chybu každou částečkou svého těla. Nech je být! Národ hrdých a vznešených stvoření, která svého času vládla světu, se skrývá na úzkém lánu země a třese se strachy ve snaze utéct před tebou. Už nemají na to, aby mohli měřit síly s bohy. Tohle místo bude navěky vězením obrů. Utiš svůj hněv, tvoje pomsta je dokonána.“

Einhasad zuřila, ale nemohla konat proti Gran Kainově vůli, byl totiž obdařen stejnou mocí jako ona sama. Rozhodla se proto, že bude lepší, jak řekl Gran Kain, nechat Obry na tom rovném, nehostinném kousku země. Nechat je navěky litovat své hříchy, raději než je všechny pobít. Ukončila teda svůj lov a vrátila se domů.

Později už Einhasad téměř nezasahovala do dění na zemi, protože byla velice zklamána bytostmi, které na ní žily. Gran Kain také souhlasil, že už se na zemi nebude ukazovat. Věk bohů se chýlil ke konci.

Kapitola 7: Zpátky u ohnište

Cizinec se odmlčel.

Byli jsme tak pohlceni příběhem, že se během vyprávění nikdo ani nehnul. Cizincův hlas, i když měkký, nám pronikal hluboko do mysli. Působil, jako by v něm byla skryta magie. Legenda, kterou nám vyprávěl, byla úplně jiná od té, kterou jsme znali my, ale kupodivu nikdo nic nenamítal. My, nejzkušenější válečníci, kteří chodí po téhle zemi, jsme byli fascinováni jeho vyprávěním, a přesto také trochu nervózní a vyplašení z tohoto prostého muže. Když nedaleko znenadání vzlétla sova, pleskot jejích křídel způsobil, že sebou všichni polekaně trhli.

Cizinec se pousmál, zvedl doutnající dýmku ke svým rtům a pokračoval ve vyprávění.

„Neodsuzujte hned můj příběh proto, že je jiný, než jaký o bozích znáte vy. Neexistuje žádný důkaz, že vaši kněží jsou blíž k pravdě nežli potulní básníci. Minulost bohů je jenom jejich vůle, nikoli vůle lidí. Jak tedy mniši mohou znát pravdu? Teď už ale opět poslouchejte. Tohle je příběh země po odchodu bohů. Vaše vlastní historie.“

Kapitola 8: Následky války

Po náhlém zmizení Obrů zasáhly svět velké nepokoje. Elfové, orkové, trpaslíci a lidé, dříve zvyklí na vládu Obrů, se najednou museli postarat sami o sebe. Navíc svět, ve kterém nyní žili, byl poznamenán drtivým dopadem Kladiva zoufalství. Mnoho bytostí zahynulo během pohromy, kterou přivolala Einhasad, mnoho dalších zahynulo během chaosu, který následoval. Všechny rasy se modlily k bohům za spásu, ovšem bohové mlčeli.

Jako první se ujali vlády nad situací elfové, kteří se dříve starali o politické záležitosti. Elfům se podařilo sjednotit rasy a obnovit běžný chod života. Jenže postupně se ukazovalo, že nejsou tak schopni vládnout jako Obrové. Nejprve docházelo jen k menším střetům, poté se však ozvali orkové:

„Být elfáci silnější než my? Ne! Mít oni právo nám vládnout? Ne! My nedopustit, aby nám vládnout někdo tak slabý!“

Vojenská moc orků byla veliká. Naopak elfové, žijící v míru, nemohli vzdorovat hrdým a nebojácným orkům. Většina území rychle padla do rukou orkům a elfové byli vytlačeni k okrajům země. Tam hledali pomoc trpaslíků, kteří se díky svému obrovskému bohatství a kvalitním zbraním mohli orkům postavit.

„Raso země,“ volali elfové, „pomoz nám! Zuřivé orkské hordy nás pronásledují. Pojďte, budeme s nimi bojovat společně!“

Ale trpaslíci chladně odmítli jejich volání o pomoc. Starali se spíše o vlastní prospěch a proto byli vždy nakloněni tomu, kdo byl u moci. Neměli žádný důvod zajímat se o problémy elfů. Elfy jejich rozhodnutí rozzlobilo, avšak nemohli ho změnit.

Elfové se rozhodli hledat pomoc u arteianů, rasy větru. Jejich výzvědné schopnosti a vzdušné útoky by mohly být velmi užitečné v boji proti orkům. Elfská delegace se vypravila za arteiany až na kraj světa.

„Raso větru, pomoz nám! Barbarští orkové nás utlačují svou silou. Spojme se, bojujme proti nim a ukažme jim jejich hloupost!“

Ale arteiané se nestarali o politiku ani války probíhající na zemi. Rozhodli se zůstat neutrálními a ukryli se hlouběji ve vnitrozemí. Elfové byli zoufalí.

„Běda, nikdo nám nepomůže! Je toto náš konec? Získají špinaví orkové všechna území, slávu a bohatství pro sebe?“

Kapitola 9: Nové spojenectví

Odmítnuti pragmatickými trpaslíky a neutrálními arteiany, elfové stáli sami proti bojovně naladěným orkům. Opuštění elfové truchlili nad svým osudem, když tu byli překvapeni zjevením neznámého cizince. Ten poklekl před elfským králem, který při bližším pohledu zjistil, že jde o zástupce lidksé rasy. Cizinec měl na hlavě věnec ze zelených větviček.

„Kdo jsi? Snad vládce nevznešených lidí?“ ptal se elfský král.“Přišel jsi se nám vysmát v naší těžké situaci?“
Člověk sklonil svou hlavu a řekl: „Ne, moudrý králi. Přišel jsem, abych vám nabídl pomoc.“

Elfové se radovali. Ačkoli lidé byli hloupí a slabí, jejich ohromné počty by mohly pomoci v bitvě. „To je velmi chvályhodné, lidský králi,“ pokyvoval hlavou elfský vládce. „Můžeš být bezvýznamná bytost, ale tvá oddanost a ochota obětovat svůj život pro nás je obdivuhodná. Vstup do bitvy vstříc vítězství a já ti zaručím vysoké postavení hned za elfskou rasou.“

Lidský král se hluboce poklonil před králem elfským, poté zvedl svou hlavu a pohlédnul do tváře elfa.
„Nejvznešenějsí elfský králi,“ řekl, „my lidé máme ale jeden požadavek předtím, než začneme bojovat pro slavné vítězství elfské rasy. Jsme příliš slabí. Naše zuby nejsou schopny poškrábat kůži orků a naše nehty jsou nepoužitelné proti jejich svalům. Žádáme vás, udělte nám sílu postavit se proti nim. Naučte nás vaší magii.“

Tento drzý požadavek šokoval a rozvzteklil některé elfy. Naučit lidi magii? Nikdy! Jejich ruce se začaly pohybovat při vyvolávání kouzla, které by člověka proměnilo v hromádku popela, ale elfská královna Veora zakročila. Cítila, že žádost s sebou nenese hrozbu a že by si jí měli vážit. Lidé byli příliš slabí a nebylo pochyb o tom, že by nemohli porazit orky bez pomoci. A z jejich podřadnou myslí by lidé nebyli hrozbou, dokonce ani kdyby se byli schopni magii opravdu naučit. Tak učinila rozhodnutí, které ji později mohlo stát život.

Lidé brzy pronikli do tajů magie, učili se mnohem rychleji, než elfové očekávali. Lidská těla, ačkoli nebyla tak silná jako orkská, zesílila díky tvrdé práci a vzájemným bojům. Byli obratní a dovedli zručně ovládat zbraně. A co bylo hlavní, jejich obrovské počty byly vskutku působivé. Během krátké doby se lidská vojska stala hrozivou sílou.

Kapitola 10: Zrada spojenců

Lidsko-elfská aliance postupně začala získávat převahu nad orky. V této situaci trpaslíci změnili názor a přidali se k vítězící straně, zásobovali vojska zbraněmi a jiným vybavením. Se silnější zbrojí a ostřejšími zbraněmi dokázali lidé porazit orkské hordy i bez pomoci elfů.

Elfové začali být znepokojeni, ačkoli počet spojeneckých vítězství narůstal. Cítili, že lidé jsou nyní velice mocní a dostávají se mimo jejich kontrolu. Ovšem nepřipouštěli si jakoukoliv hrozbu, protože nevěřili, že nejnižší ze všech ras – lidé – by mohla naplánovat vzpouru. A jak se blížilo konečné vítězství, elfové neměli ani pomyšlení na starosti spojené s lidmi. Lidé získávali stále větší magickou moc a díky tomu válka skončila vítězstvím lidsko-elfské aliance. Orkové byli donuceni podepsat potupnou mírovou smlouvu a rychle se stáhli do svých brlohů na severu v kraji Elmorském.

Vůdce orků se při odchodu smál: „Hloupá elfák! To nebýt vaše vítězství. Jak teď vy ovládat ty zrůda, co vy stvořit?“

Pravdivá byla jeho slova. Elfové nyní čelili nové hrozbě – lidem. Po dlouhém boji zůstali elfové vyčerpaní a slabí. Naopak lidé s nově nabytou magickou silou se cítili silní. A tehdy lidé povstali proti elfům.

Příliš pozdě si elfové uvědomili, že si hřáli na prsou hada. Začal nelítostný boj magie proti magii a země se znova otřásala. Elfové však nedokázali vzdorovat lidem. Postupně byli zatlačováni na stále menší území, až se nakonec skryli v bezpečí Elfského lesa. Z tohoto místa se připravovali na poslední bitvu. Elfská magie byla v lesích nejsilnější a oni hodlali využít tuto výhodu proti nepříteli..

Elfové vykopali hluboké podzemní chodby, které se vzápětí naplnily řinčením mečů a bojovými výkřiky. Ale jasnými vítězi tříměsíčního obléhání byli lidé. Ani hrdost, ani síla lesa, ani síla jejich magie nepomohla elfům proti nekončícím zástupům lidské armády. Elfové utrpěli obrovské ztráty a dali se na útěk do hloubi Elfského lesa. Při ústupu vyvolali silné magické bariéry kolem celého lesa, aby zabránili lidem a ostatním rasa proniknout dovnitř.

A tak lidé dobyli téměř celou zem.

Kapitola 11: Návrat k ohništi

Cizinec zvedl svůj zrak od plápolajícího ohně. Jedna část jeho příběhu skončila.

Ten příběh se lišil od všech ostatních, které jsme o vzniku světa slyšeli, přesto se zdál tak známý. Krásná elfská dívka, patřící k naší výpravě, tiše plakala při vyprávění o jejích elfích předcích.

Noc postupovala, zatímco cizinec vyprávěl svůj příběh. Postupně utichl křik nočních zvířat. Vítr hladil listí nad našimi hlavami a voda v nedalekém potůčku jakoby ztichla. Jen zvuky našeho dechu a praskání dřeva v ohništi se ozývaly do noci. Zdálo se, jako by celá příroda se zadrženým dechem naslouchala onomu příběhu.

Naklonili jsme se blíž, když si cizinec odkašlal a pokračoval ve vyprávění.

„Nu, není ironií osudu, že nejnižší z ras, rasa lidí, se stala pánem celého světa? Za jejich úspěchem však stála jejich vůle. Ani bohové si nikdy nepředstavovali, že by lidé mohli vládnout světu.

„A nyní vám povím příběh o nejsilnějším lidském království, které kdy existovalo. Toto je příběh lidí, kteří kráčeli stejnou cestou jako Obři.“

Kapitola 12: Přepsaná historie

Během dlouhých bojů mezi orky a elfy si lidé začali tvořit vlastní primitivní království. Nejvýznamnějším z nich byla Athena, soustředící lidi s magickými schopnostmi. Ti pečlivě chránili své královstív, udržovali pořádek pomocí různých výhružek a příležitostně se účastnili menších či větších bojů.

Řád ve světě byl nastolen, když Shuniman, vůdce Atheny, spojil oblasti známé jako Aden a Elmore do jednoho celku, který pojmenoval Elmoreden. Sám sebe pak ustanovil císařem. Korunu z větvičky stromu, stejnou, jako nosili jeho předkové, vystřídala teď na jeho čele koruna zlatá, posetá blýskajícími se drahokamy. Shuniman se stal v očích svých přívrženců bytostí ne nepodobnou bohům.

Císař Shuniman měl strach z lidské smrtelnosti. Fakt, že rasu lidí stvořil bůh ničení a smrti Gran Kain, dával lidem pocit méněcennosti. Příběhy, které vyprávěly o stvoření lidí ze zbytků živlů po vytvoření ostatních ras, byly pro nové vládce světa velice ponižující. Potřebovali nové mýty, nové pověsti, novou historii, která by je ukazovala jako urozené bytosti.

Nakonec provedl Shuniman rozsáhlou náboženskou reformu, během níž byla Einhasad prohlášena bohyní lidí namísto Gran Kaina. Mýty a dějiny byly přepsány. Ti, kteří se věnovali temné magii jako následovníci Gran Kaina, byli pronásledováni. Náboženská reforma pokračovala po celé generace, až lidé uvěřili, že Einhasad, bohyně dobra, je jejich matkou a Gran Kain je jednoduše bohem zla. Když se to dozvěděl Gran Kain, pouze se zasmál.

„Nebudu se zlobit, když mne nebudete uctívat. Avšak, hloupí lidé, ať už se jakkoliv snažíte dotknout rukou nebe – myslíte, že jej máte na dosah?“

Kapitola 13: Elmoreden a Perios

Během vlády císaře Shunimana Elmoreden rostl a prosperoval, ovšem v Grácii, zemi za mořem, stále probíhaly nepokoje. Povrch Grácie byl členitý a nebezpečný a ačkoliv mnoho lidských skupin bojovalo o nadvládu nad daným územím, žádná z nich neměla sílu sjednotit pod sebou skupiny ostatní. A tak vznikala malá království, která si zabírala jednotlivé části území. Tato království mezi sebou vedla menší rozmíšky i větší bitvy se snahou získat si převahu nad ostatními.

Však nastal den, kdy Elmoredenská vojska vtrhla do Grácie přes západní průplav a jednotlivá království byla donucena spojit se při obraně Grácie. Mnoho šlechitců a urozených lidí bylo během bojů zavražděno. Přeživší šlechta narůstala na síle. Nakonec byla Elmoredenská vojska odražena a jejich vpád vlastně přinesl vznik spojeného království Grácie. Toto království bylo nazváno Perios.

Od té doby však Perios a Elmoreden zůstaly zapleteny v boji o nadvládu. Elmoreden, který byl založen jako první a měl obrovskou vojenskou moc, byl o mnoho silnější. Ale Perios měl na své straně také jisté výhody. Jednak to bylo moře oddělujíci jej od kontinentu a ztěžující tak přístup Elmoredenské armádě, jednak měli obyvatelé Periosu ve svém držení mocné relikvie z dob Obrů, které mohly být použity v boji.

Elmoreden nedokázal přes svou vojenskou převahu Perios dobýt.

Kapitola 14: Beleth a Slonovinová věž

V Elmoredenském království, na sever od města Orenu, se tyčila vysoká bílá stavba zvaná Slonovinová věž. V této věži se soustředili největší mágové a učenci z celého království. Mágové se zde zabývali odhalováním a studiem starodávné magie Obrů. Síla učenců ze Slonovinové věže byla obrovská a jejich vliv se svého času vyrovnal vlivu Elmoredenských císařů.

Nejsilnějším mágem ze Slonovinové věže a pravděpodobně i nejtalentovanějším člověkem v dějinách byl Beleth. Byl přímo posedlý magií Obrů, toužil proniknout do všech jejích tajů a získat tak její sílu ve svůj prospěch. Jenomže moc v ní skrytá byla prokletá a nepřiměřená lidským schopnostem. Tak, jak Beleth postupně pronikal k základům prastaré magie, rostly jeho ambice a touha po moci. Mágové ze Slonovinové věže a vůbec všichni v celém království s obavami sledovali Belethovo počínání a nakonec se rozhodli, že je třeba se jej zbavit. Jenže Beleth disponoval neskutečnou silou pramenící z jeho studia temného umění.

Nakonec museli mágové ze Slonovinové věže použít zakázanou temnou magii, aby se mohli postavit Belethově síle. Podařilo se jim ho spoutat a uvěznit v tunelech pod věží. Ovšem i přes množství rytířů a kouzelníků strážících jeho kobku se Belethovi podařilo utéct. Ukryl se na ostrově zvaném Hellbound, kde pokračoval ve spřádání svých plánů na ovládnutí světa.

Temná kouzla seslaná kvůli polapení Beletha měla bohužel neblahé následky. Jižní část území nyní známého jako Gludio byla přeměněna v pustinu a mnoho lidí bylo zabito. Všechna vina byla svalena na Beletha a království jej prohlásilo za ďábla mezi lidmi.

Kapitola 15: Spory mezi elfy

V elfských lesích v té době začalo docházet k velkým změnám. Poté, co poraženi lidmi přišli o většinu území, začali elfové ztrácet sebedůvěru. Přestali toužit po vládě nad světem a spokojili se se svým poklidným životem v lesích.

Vytvořila se však skupina tak zvaných Hnědých elfů, kteří nebyli s takovým životem spokojeni. Stále toužili po moci a trvali na tom, že boje s lidmi by měly pokračovat, a to i v případě, že by oni sami museli použít temnou magii. Takovýto postoj se setkal s velkým odporem ze strany většiny elfů.

Tehdy se mezi Hnědými elfy zjevil mág, obrátil se přímo na jejich vůdce a řekl:

„Králi Hnědých elfů, ty si přeješ mít moc, ale Stromoví elfové a jejich stoupenci mají strach z toho, že bys získal sílu, kterou si zasloužíš. Bojí se toho, že bys zaútočil na ně samotné nebo že bys způsobil ještě větší utrpení útokem na lidi. Tyto mdlé myšlenky jsou pravou příčinou slabosti, která se rozšířila mezi vaší rasou.“

Vůdce Hnědých elfů byl ostražitý. „Kdo jsi, lidský kouzelníče? Co se nám to tady snažíš namluvit?“

„Mé jméno je Desparion a jsem jen obyčejný kouzelník. Ale ovládám umění, které vám může přinést moc. Mohu vám pomoct získat, po čem prahnete, ovšem výměnu za něco, po čem toužím zase já.“

„A po čem toužíš?“

„Je to vaše věčné mládí. Tajemství věčného života,“ odpověděl Desparion a na jeho rtech se objevil drobný úsměv. „Ačkoli mohu být schopným mágem, stále jsem jen člověk a délka mého života nepřesáhne stovku let,“ povzdychl si a poté pokračoval formálním hlasem: „Takže, králi Hnědých elfů, jaké je tvé rozhodnutí? Můžeme si vzájemně pomoci získat to, po čem toužíme.“

Zaslepeni vidinou síly, kterou by získali skrze temnou magii, Hnědí elfové souhlasili s Desparionovým návrhem. Začali se pod jeho dohledem učit temnému umění. Poté, co splnil svou část úmluvy, získal Desparion na oplátku tajemství nesmrtelnosti a spokojen opustil lesní království.

Když se to dozvěděli ostatní elfové, vyhnali Hnědé elfy, kteří opustili cestu dobra a začali následovat Gran Kainovo učení. Mezi elfy vypukly boje. Hnědí elfové využili toho, co je naučil Desparion, a seslali ničivé kouzlo, které mělo vyhladit Stromové elfy. Ti ovšem z posledních sil dokázali seslat kletbu na Hnědé elfy. Kletbu, která způsobila, že stromy v lese Hnědých elfů seschly a uhnily. Hnědí elfové se skryli pod zem, stali se rasou temna a od té doby byli známi jako Temní elfové.

Kapitola 16: Konec zlatých časů

Zlatý věk Elmoredenu nastal přibližně tisíc let po jeho založení, během vlády císaře Baiuma. Baium oplýval velkým charismatem a schopností velet. Podařilo se mu vytvořit nejsilnější armádu v dějinách království. Jeho vojsko zahnalo orky, kteří měli značný vliv na severu, do temných lesů zvaných později Království orků. Kromě toho vedla Baiumova armáda opakovaně útoky proti Periosu a nakonec zabrala jižní část Grácie.

V pokročilejším věku se Baium přestal zajímat o dobývání dalších území a všechny síly soustředil do výstavby věže, která by sahala až do nebe.

„Mé jméno vzbuzuje strach po celé zemi. Desítky tisíc životů mohu nechat zničit či ušetřit jediným mávnutím ruky. Má moc je neomezená. Ale to, že mohu mít takovou moc jen po několik desetiletí, to nemohu snést! Ne! Získám od bohů věčný život a budu svému království vládnout navždy!“

Baiumova obrovská věž se stavěla po třicet let. Zamýšlel vyšplhat se díky věži až do nebeského sídla bohů a získat tajemství nesmrtelnosti. Když vyšphal na nejvyšší vrchol věže, bohové na něj upřeli svou pozornost a pověděli mu:

„Dítě podřadných lidí, podřadný člověče sám, ty se opovažuješ obracet se na nás s prosbou o věčný život? Nenaučil ses nic z osudu Obrů? Dobrá, splníme ti tvé přání. Ale už nikdy neopustíš svou věž.“

A tak byl Baium navždy uvězněn na vrcholku věže.

Po náhlém zmizení císaře se strhl mezi příslušníky královské rodiny prudký boj o trůn. Také mnoho šlechticů vycítilo šanci stát se panovníkem. Království Elmoredenu bylo zachváceno vnitřními konflikty. Náklady na výstavbu Věže byly obrovské a zanechaly království v už tak dost oslabeném stavu a tyto vnitřní rozpory byly poslední kapkou. Mocné království Elmoredenské, ovládající zemi přes tisíc let, se začalo rozpadat a za necelých dvacet let bylo v troskách.

Kapitola 17: Návrat k ohništi

Příběh, vyprávěný výměnou za jídlo a teplo ohně, se začal ubírat nepříjemným směrem. Nevěděli jsme, kdo je ten muž. Netušili jsme, proč nám vypráví ten příběh. Přesto jsme bez dechu poslouchali a nemohli se od vyprávění odtrhnout. Jako by nás spoutávala nějaká tajemná síla.

Muž se choval, jako bychom tam ani nebyli. Sebral několik polen a třísek, které se mu válely u nohou, a přihodil je do uhasínajícího ohně. Plameny znovu získaly na síle a divoce se kroutily v noční tmě. Muž se na nás ani nepodíval a začal mluvit dál.

„Mé vyprávění je téměř u konce. Příběh, který vám povím nyní, je vám jistě známý. Je to příběh mocenských bojích mezi lidmi, které pokračují až do dnešních dnů. Příběh o životě na kontinentu po pádu Elmoredenu.“

Kapitola 18: Boj o kontinent

I když rozpad Elmoredenu zpomalil zánik Perioského království, nic nemohlo zastavit postupující pohromy z jižních území Grácie, ani zimu přicházející ze severu. A tak stejně jako Elmoreden i Perios zůstal jen v zaprášených svitcích historie.

Po pádu těchto mocných království zůstala země ve strašných nepokojích a temné časy, které nastaly, připomínaly dobu po Velké pohromě. Lidská šlechta bojovala mezi sebou bojovala o moc a dokonce rozdávala území jiným rasám výměnou za vojenskou podporu. Orkové vycítili svou příležitost, zformovali armádu a pokusili se znova obsadit kontinent. Jejich vojska byla silná a orkové brzy získali celé severní území Elmoru. Jenže vzájemné boje mezi různými orkskými kmeny vedly nakonec k jejih oslabení.

Elfové mezitím neustávali v boji se svými temnými bratry, v boji na život a na smrt. Trpaslíci nebyli schopní se orkům postavit a zůstavali proto stranou.

V té době se objevila dominantní lidská skupina známá jako Království Elmoru. Jejich tvrzení, že jsou následovníky Elmoredenu, ať už bylo pravdivé nebo ne, bylo přijímáno, jelikož za jejich slovy stála ocel a vojenská síla. Elmorská armáda se mnohokrát střetla s orky v krvavých bitvách. Válka trvala několik let a vyžádala si velké ztráty na obou stranách. Obě armády byly vyrovnané. Ačkoli lidé převyšovali orky co do počtu, v síle se jim nemohli rovnat.Nakonec však byli orkové poraženi a znovu zatlačeni na své původní území, kde spřádali plány na pomstu. Trpaslíci, kteří se postavili na stranu orků, byli vyhnáni daleko do Ostnatých hor.

Vyčerpaná armáda Elmoru konečně získala moc nad severním územím a vydala se na jih, aby sjednotila kontinent pod Elmorskou vlajkou. Ale žádné sjednocení se nekonalo. Oren, tehdy nejsilnější z jižních království, odrazil útok díky silným mágům ze Slonovinové věže a díky skvěle vycvičené armádě. Elmoru se tak nepodařilo dosáhnout svých cílů.

Různé jižní oblasti prosperovaly pod správou Orenského království a společně začaly budovat jeden národ.

Kapitola 19: Vznik dvou království

Po mnoho generací přetrvávaly ve světě války. Ve všem tom zmatku se jako první začala sjednocovat Grácie. Muž jménem Paris, velmi vojensky zdatný a oplývající ohromnou silou, přinesl slávu svým lidem díky mnoha vyhraným bitvám a zabrání území zvaného Beheim.

Paris se stal legendárním, když se se svým vojskem postavil nechvalně známým horalům Quaserům. Tor, nejsilnější quaserský bojovník, utržil v zuřivém boji s Paridem těžkou ránu. Tor nikdy předtím neprohrál žádný souboj a legenda praví, že zraněný Tor řekl: „Jsi skutečně člověk? Ta síla, ta rychlost!“

Paris, stojící nad svým nepřítelem, se rozhlédl po bojišti a odpověděl. „Tak moc si přeju sjednotit toto území! Přísahej mi věrnost, statečný bojovníku ze severu, a společně porazme všechny, kdož se nám postaví!“

A tak Paris vedl Rytíře Bílého sokola, Divoké rytíře a teď i své nové spojence – horaly po území Grácie a dosáhl mnoha vojenských úspěchů.Území Beheimu se rozrostlo na pětinásobek své původní velikosti. Paris vyvolal vzpouru proti urozeným šlechticům a nakonec dosedl na trůn.

Ani v jižních oblastech nebylo klidu, mnozí byli zaskočeni zprávami o nepokojích mezí Grácií a Elmorem. Charizmatický vůdce Raoul vedl svůj vlastní boj, ne však mečem, ale slovem, boj o shromáždění dostatečné síly pod svou vlajkou. Jeden z jeho proslovů vypadal takto:

„Vládci jižních zemí! Copak nevidíte, co se děje za našimi hranicemi? Hrozivý nepřítel se na nás valí, zatímco tady rozmlouváme! Království Elmoru už dlouho prahne po našem bohatství a jeho vojska čekají jen na správný okamžik, aby zaútočily. A jestli se Grácie za mořem rozhodne také zaútočit? Co se pak stane? Nemáme jinou možnost, než se sjednotit a společně se připravit na válku!“

Raoul použil přesvědčování, aby spojil jižní kraje do jednoho celku. Ale hrozba z Elmoru nebyla tak velká, jak o ní hovořil, hlavně proto, že Elmorští vojáci měli plné ruce práce s povstáním orků a proto se nemohli soustředit na útok na Aden.

Bez ohledu na tento fakt se podařilo Raoulovi spojit s loajálním Innadrilem a vytvořit království Adenské. Na rozdíl od Parida vedl Raoul nekrvavou kampaň a s tímto přístupem se mu povedlo přesvědčit také Giran a Dion.

V Orenu poprvé narazil Raoul na odpor. Oren sám sebe považoval za vůdce jižních krajů a odmítal se poddat kterémukoliv jinému království. Nakonec spolu začaly obě království bojovat, ovčem Aden dokázal šikovně zvítězit. Gludio, které bylo svědkem těchto sporů, se pak dobrovolně připojilo k Adenu. Raoul se stal spojeneckým králem.

Kapitola 20: Dědici území

Brzy po sjednocení Adenu si Grácie podrobila své vlastní území, když zbytek opozice, území zvané Hwuh, padl do rukoku Paridovi. Paris zvolil za hlavní město Arpenino a reorganizoval celou strukturu království.

Nyní mocný Aden dokázal svou sílu, když odolal útokům Elmoru ze severu. Po náhlé smrti Raoula započala nová kapitola v historii Adenu. Elmore vycítil svou příležitosr a znova zaútočil, ovšem Raoulův nástupce Trabis dokázal útok odrazit. Bohužel Trabis krátce na to zemřel na záhadnou chorobu a na jeho místo byl dosazen tehdy pouze šestnáctiletý Amadeo.

Když se o tom dozvěděl Paris, zaradoval se: „Nebesa jsou nám nakloněny! Šestnáctiletý král? To bude znamenat pád Adenského království!“

Jenomže Paris velice podcenil mladého Amadea. Chlapec vedl vojska při obraně proti masivnímu útoku Elmoru a dokázal své země ubránit. Paris cítil, že jeho šance se zmenšují. Nedbal však na rady svých rádců, především své pravé ruky, Dillia, a zavelel k útoku na Aden po moři i po souši.

Výsledek byl katastrofální.

Asteir, vyhnaný král Elmoru se postavil na stranu Adenu, dlouholetého nepříteli svého otce..

„Nemáš v sobě kouska cti? Měl by jsi se proklát vlastním mečem za to, že jsi se přidal k nepříteli svého otce!“ křičel rozzuřený Paris.

Asteir mu odpovděl: „O toho holobrádka se postarám později, teď jsi však na řadě ty.“

Bitva o Giran zvrátila průběh války a vojska Grácie, poražená a demoralizovaná, se vrátila domů. Paris nesl porážku ve válce s Adenem velice těžce. Brzy nato onemocněl a zemřel.

Nástupcem trůnu v Grácii byl muž jménem Carnaria, o kterém si mnozí mysleli, že je pro království vhodný. Objevila se však i opozice vedená Cucarem, jenž měl jako rádce Dillia. Ten mu pomohl získat popularitu u obyvatel Grácie a Carnaria byl nucem rozdělit území na severní a jižní část. Tyto dvě území se staly trpkými nepřáteli a celý spor znamenal oslabení Grácie.

To byly vynikající zprávy pro Amadea, který využil období po válce k posílení Adenu. Jeho snahou vstoupily země Aden, Elmore a Grácie do mírové smlouvy. Nastal křehký mír.

Epilog: U ohniště

Když muž dokončil svůj příběh, začalo na obzoru vycházet slunce. Dlouhá noc byla pryč. Z ohně nezbylo nic než pár doutnajících polen. Vypravěč si znova zapálil dýmku a zhluboka se nadechl.

„Tady můj příběh končí. Ale s postupem čas bude určitě pokračovat a kdo ví, možná, že jednoho dne se i vaše jména zapíší do historie..“

Sluneční paprsky se začaly prodírat korunami stromů a já jsem cítil, že mi něco důležitého uniká. Stálo mě hodně námahy najít ztracený hlas a zeptat se: „Kdo jste? Proč jste nám to všechno vyprávěl a odkud to vlastně víte?“

Muž se beze slova postavil na nohy. Jakmile se postavil, zdál se najednou větší. Vypadal normálně, když seděl, ale když se postail, byl obrovský. Musel měřit alespoň dvacet stop! Vrhal na nás všechny stín. Jeho rysy zůstávaly skryty pod kapucí. Potom se pomalu a potichu začal ztrácet. Jako by se po okrajích rozplýval v prach! Najednou zafoukal vítr a on zmizel.

Nic nám neřekl, ale myslím, že vím, kdo to byl. Skrývání vlastní podoby a vyprávění příběhů o rasách tohoto světa je přesně to, co by dělal ten, kdo stál u samého zrodu bytostí. Možná právě ten, který stvořil lidi.